Jaroslav Průcha - herec - divadelní režisér - dramatik

Jaroslav Průcha (24. dubna 1898, Skvrňany, nyní Plzeň – 25. dubna 1963, Praha) byl český herec, divadelní režisér, příležitostný dramatik a divadelní organizátor. Pocházel z dělnické rodiny. Vyučil se lakýrníkem, po vypuknutí první světové války pracoval jako zámečník ve Škodových závodech v Plzni. V roce 1917 musel narukovat a do konce války sloužil na italské frontě. Po návratu z vojny získal v roce 1920 angažmá u kočovné divadelní společnosti J.O.Martina, které bylo krátce přerušeno neúspěšným pokusem založit vlastní divadelní společnost. V letech 1924 –1928 působil v oblastním divadle na Kladně. Poté vystřídal několik scén: po krátkém působení ve Východočeském divadle se stal členem souboru Osvobozeného divadla, ale již pro sezónu 1929–1930 byl angažován v Olomouci, odkud přešel do brněnského Národního divadla (1930). V této době natočil i svůj první film Jménem jeho veličenstva (1928), ve kterém hrál hlavní roli vojáka Kudrny. Nakonec zakotvil po nabídce K. H. Hilara v roce 1931 v pražském Národním divadle. Zde působil až do roku 1958, kdy v důsledku těžkého onemocnění musel přestat hrát, členem Národního divadla byl až do své smrti. Zpočátku byl obsazován do epizodních rolí. Průlom nastal v roce 1936, kdy za onemocnělého Eduarda Kohouta převzal titulní roli v Puškinově dramatu Boris Godunov. Za mistrovské ztvárnění této postavy a výkon v dramatu Zač lidský život mu byla v následujícím roce udělena státní cena. Finanční odměnu za tuto cenu věnoval ministerstvu obrany na nákup zbraní v boji proti fašismu. V letech 1944 až 1945, kdy Národní divadlo kvůli nacistickému zákazu nehrálo, se pokoušel i o vlastní dramatickou tvorbu. Vytvořil dramatické pásmo Hrdinové okamžiku, řadu monologů ze života významných českých herců 19. století. Po skončení války byl jmenován, společně s Jindřichem Honzlem a Karlem Dostálem, do kolektivního vedení Národního divadla. V letech 1946–1953 byl členem vedení činohry ND, nejprve jako náměstek, později jako ředitel. Od roku 1953 zde působil jako režisér činohry. Souběžně s tím vytvořil řadu významných herecký rolí. Získal státní cenu za rok 1950 v oboru divadelního a dramatického umění a v roce 1953 mu byl propůjčen čestný titul národní umělec. Dne 21. prosince 1928 se v Pardubicích oženil s Amalií Kubicovou (1906–??), členkou činohry v Pardubicích,[8] se kterou měl syna Jiřího (* 1. března 1929), v roce 1949, se však rozvedli. Podruhé se oženil s paní Bělou (1900–1988), což byla matka herečky Jiřiny Petrovické. Od roku 1958 během nemoci Jaroslav Průcha pracoval na svých vzpomínkách, které však nedokončil. Podle autorova rukopisu byla v roce 1977 vydána kniha s názvem Jaroslav Průcha: Má cesta k divadlu. Zemřel na srdeční infarkt, který ho postihl při předávání květin na filmové přehlídce uspořádané dne 25. dubna 1963 v kině Světozor u příležitosti jeho 65. narozenin. Souběžně s divadelní činností natáčel filmy a pracoval v rozhlase a později také v televizi. Ve filmu hrál od roku 1928 téměř do smrti. Objevil se přibližně v sedmdesáti filmech. Významnější příležitost dostal až v roce 1937 ve filmu Hlídač č.47 v roli traťového hlídače Františka Doušy. Některé role vytvořil v dnes již klasických a divácky úspěšných filmech z třicátých a čtyřicátých let např. Bílá nemoc (1937), Škola základ života (1938), Cech panen Kutnohorských ( 1938), Cesta do hlubin študákovy duše (1939), Městečko na dlani (1942), Muži nestárnou (1942). V poválečných letech hrál hlavně v politicky angažovaných filmech, jako Lavina (1946), Krakatit (1948), Němá barikáda (1949), a další.1951 Milujeme – role: vedoucí internátu Mařec zvaný táta 1955 Rudá záře nad Kladnem – role: Vaněk 1958 Občan Brych – role: předseda komunistů Bartoš 1963 Spanilá jízda [5] – role: Mikeš (poslední role v historickém dramatu) Ocenění: 1937, 1949, 1951 Státní cena 1948 Cena země České 1949 Řád 25. února 1953 byl jmenován národním umělcem 1958 Řád práce 1961 Řád republiky