RENÉ MAGRITTE * grafika * 86/100, edice © AROarte
RENÉ MAGRITTE (1898 – 1967 Belgie)
Litografia grafic printed off set, ruční papír, velikost archu 50 x 70 cm
Limitovaná číslovaná edice 86/100
Vydáno v edici AROarte ve spolupráci se © S.P.A.D.E.M. PARIS, označeno slepotiskovou ražbou
Součástí je originální certifikát pravosti
stav viz foto
René François Ghislain Magritte (21. listopadu 1898 Lessines – 15. srpna 1967 Brusel) byl belgický surrealistický malíř. Ve svém díle řešil problematiku vztahu obrazu, zobrazovaného předmětu a jeho pojmenování.
Magrittovo rodiště Lessines je malé město v Henegavsku. Jeho otec, Léopold Magritte, zde byl krejčím, matka Adeline modistkou. Manželům se postupně narodili ještě dva další synové, Raymond (* 1900) a Paul (* 1902). Rodina se v době Magrittova dětství často stěhovala, neopustila však oblast hnědouhelné pánve. Roku 1910 žila v Chatelet, kde se René Magritte začal malbě a kreslení pravidelně věnovat. Zde také v roce 1912 jeho matka spáchala sebevraždu – utopila se v řece Sambre. René viděl, jak utonulou až po několika týdnech vytahovali z vody. Přes obličej měla přetaženou košili a někteří kritici se proto domnívají, že tento zážitek se odráží v Magrittových obrazech milenců se zahalenými obličeji.[1] Následujícího roku po matčině sebevraždě se rodina přestěhovala do blízkého Charleroi. Magritte se v té době stává vášnivým návštěvníkem kina a čtenářem. Byl zaujatý zejména knihami Roberta Louise Stevensona, Edgara Allana Poa či Gastona Lerouxe. Jeho nejoblíbenější filmovou postavou byl Fantomas. Imponovala mu jeho postava člověka bez identity, konajícího proti zavedenému řádu a uctívaného právě pro své zločiny.[2] V Charleroi na trhu se v roce 1913 seznámil s o tři roky mladší Georgette Bergerovou († 1986), s níž se náhodou roku 1920 opět potkal v Bruselu. Dva roky nato si tuto ženu, která mu stála modelem pro mnohé z jeho obrazů, vzal.
V letech 1916–1919 studoval na Královské akademii múzických umění v Bruselu. Již v průběhu studia na Akademii se Magrittovy obrazy objevily na některých výstavách a v uměleckých časopisech. V roce 1919 mu jeho přítel Victor Bourgeois uspořádal výstavu ve své nově otevřené galerii v Bruselu.[3] Během studií vstřebával Margitte podněty ze soudobých avantgardních směrů: kubismu a futurismu. Protože malováním se neuživil, pracoval od roku 1921 jako kreslíř v továrně na výrobu tapet a přivydělával si návrhy plakátů a reklam. Stýkal se s belgickými surrealistickými literáty Marcelem Lecomtem, Camille Goemansem, E. L. T. Mesensem, Paulem Nougé, Louisem Scutenaire, malířem Victorem Servranckxem a hudebním skladatelem André Sourisem. Ti ustavili Společnost tajemství, k níž Magritte v roce 1926 přistoupil.[4] Je to období jeho intenzívní práce: Jen v roce 1926 namaloval Magritte kolem 60 obrazů.[5]
Magrittova socha v jeho rodišti Lessines
V roce 1927 se Magritte rozhodl usadit se v centru surrealismu, v Paříži. S Bruselem se rozloučil v dubnu první samostatnou výstavou (nepočítáme-li amatérsky připravenou studentskou) v galerii Le Centaure. V říjnu toho roku odjel do Francie a spolu s manželkou se usadili v Le Perreux-sur-Marne, pár kilometrů východně od Paříže. Až do svého návratu do Bruselu se zúčastňoval pravidelných setkání pařížské surrealistické skupiny v Café Cyrano na Place Blanche.[6] André Breton i Paul Eluard Magritta znali; od roku 1925 se spolu s Mesensem, Arpem, Picabiou, Schwittersem, Tzarou a Rayem podílel na vydávání časopisů Œsophage (Jícen) a Marie.
Hned od počátku svého pařížského pobytu o sobě Magritte dával vědět. V roce 1928 se zúčastnil skupinové výstavy surrealistických umělců v galerii, kterou si v Paříži otevřel jeho belgický přítel Goemans. Roku 1929 poznal v Paříži Salvadora Dalí.[7] Léto toho roku pak strávil spolu s ním a Joanem Miró, Buñuelem, Eluardem a Goemansem v Cadaqués, katalánském letovisku pravidelně vyhledávaném umělci. V roce 1930 se podílel na výstavě surrealistických koláží v galerii Goemans, ještě téhož roku se ale vrátil domů, do Bruselu. Jako hloubavému, serióznímu a v provincii vyrostlému člověku, navíc s nejistým ekonomickým zázemím, mu nákladný život s bohémsky založenými pařížskými přáteli příliš nevyhovoval. Navíc se – dočasně – názorově nepohodl s hlavou pařížských surrealistů, André Bretonem.
I v Belgii ale probíhala velká hospodářská krize, navíc zkrachoval jeho galerista, a tak byli Magrittovi bez prostředků. René proto se svým mladším bratrem Paulem založil Studio Dongo, zaměřené na reklamu. Pomohl mu i přítel Mesens, který od něj zakoupil 11 obrazů.[8] V Bruselu v ulici Esseghem č. 135 žil Magritte životem spořádaného měšťana. Nelze ani s jistotou říci, zda maloval rád. Poté, co si obraz promyslel a zpřesnil jeho podobu pomocí malých skic, nemíval chuť dotvářet ho na plátně. Raději odcházel do své oblíbené kavárny Greenwich, kde hrával šachy. Nikoliv na takové úrovni, jako Duchamp (který v tomto odvětví dokonce reprezentoval Francii), ale prý stejně náruživě.[9]
Ve 30. letech se Magrittovi podařilo definitivně prorazit i v cizině. Kromě výstav v Bruselu se jeho dílo prezentovalo na samostatných výstavách v New Yorku a Londýně, symbolické smíření s francouzskými surrealisty představovala společná výstava v galerii pařížské Pierre roku 1933.
Jako většina surrealistických umělců byl i Magritte levicového smýšlení. Celkem třikrát vstoupil do komunistické strany: 1932, 1936 a 1945.[10] Pokaždé se ale jednalo o několikatýdenní záležitost. Magrittovi bylo cizí jakékoliv doktrinářství i realismus, který belgičtí komunisté v umění prosazovali. Roku 1956 obdržel Guggenheimovu cenu pro Belgii.
Magrittův hrob na hřbitově v Schaerbeeku
V roce 1957 se Magrittovi přestěhovali do útulného domu v bruselské čtvrti Schaerbeek. Magritte zemřel 15. srpna 1967 na rakovinu slinivky. Je pochován na hřbitově v Shaerbeeku. Jeho manželka Georgette ho následovala roku 1986.
Wikipedie